Neznám přesně a detailně minulost slovenské smečky DYSANCHELY, ale z toho, co vím o trendech na death metalové scéně (nejen) našich východních sousedů, která se vždy mohla pochlubit zvučnými jmény, bych si troufl odvodit, že k současné náročné a výrazně melodické tváři dospěla kapela po dlouhé vývojové cestě, na jejímž začátku byla především hodně tvrdá a hodně rychlá. Mýlím-li se, nechť je mi prominuto, ale skutečně jsem tuhle zkušenost učinil už mnohokrát. Ostatně, bývá to i celkem přirozený vývoj, když se s přibývajícími léty, zkušenostmi a muzikantskou zručností mění priority, které kapela uznává.

Ale ať už to je jak chce, podstatné je především to, že DYSANCHELY momentálně vyznávají opravdu hodně melodický death metal, okatě nezapírající vlivy ostatních příbuzných stylů jako doom či black metalu. Doommetalové hrátky můžeme objevit hned v druhé skladbě „About Man And Evil“, kde kapela tak trochu připomene staré Paradise Lost v době jejich největšího rozmachu, ale i na několika dalších místech („Lost In Beauty“, „Kill Your Love“), blackmetalové zase ve vyšší poloze zpěvákova murmuru a skřeku, jenž mu sluší daleko nejvíc ze všech výrazů, které na albu užívá (úvodní „Lullaby“). Těch odkazů je ale mnohem více, nicméně, abychom se dostali k jádru pudla, pravá podstata „Slunečního tajemství“ se odehrává trochu jinde, bez ohledu na stylové zařazení. Album je totiž doslova přesyceno mnoha rozličnými nápady, mnoha melodiemi a mnoha sóly, nahuštěnými do jednotlivých skladeb v až nepřehledném množství, což je bohužel jen ke škodě věci, neboť, jak praví lidová moudrost, čeho je moc, toho je příliš. Většinou není k dispozici dostatečně zpevňující ústřední motiv, ať už na poli riffu nebo melodické vyhrávky, a to pak má za následek fakt, že se v té které konkrétní skladbě víceméně nevyznáte (ani klasické členění textu ve smyslu rozlišování slok a refrénů se moc často nekoná). Výjimku zřejmě tvoří třetí v pořadí „Bloody Tears Of Contradictions“, kde je tomu přesně naopak a kde se toho okolo nejdůležitějších okamžiků celé skladby, tedy zdravě sekaného riffu a jednoduché, ale těžko zapomenutelné šťavnaté vyhrávky, děje sice mnoho, nicméně přehled neztratíte ani náhodou. Ozdravně působí i čistě melodický zpěv (i když příšerná výslovnost angličtiny jej trochu sráží) a následující mluvené slovo v „Song Of Sorrow“, ale to je zase jen jediný okamžik v dlouhé řadě epizod, tvořících tuto skladbu. Zpočátku jsem se domníval, že bude stačit si desku jen několikrát pečlivě a pozorně přehrát, aby ve mně smrtící práce slovenských melancholiků vyvolala kladný ohlas, a já si jí po zorientování mohl vychutnávat i do těch nejmenších detailů, ale když kotouč svištěl v přehrávači už nejméně podesáté a já jsem krom výše zmíněných okamžiků měl stále pocit, že poslouchám stále nové a nové skladby, bylo mi definitivně jasné, že něco není v úplném pořádku. A mohla by to být právě složitost, s jakou se člověk musí k podstatě “Secrets of The Sun“ propracovávat, co by mohlo být kapele na obtíž. Jinak neshledávám nic, co by ji mělo brzdit, ať už je to povětšinou střední rytmické tempo (i když prakticky osamocená ´sypačka´ na bicí v „Lost In Beauty“ má určitě své kouzlo), lehké tématické uklouznutí z jinak poměrně slušně vyvedených anglických textů v „Song Of Sorrow“ (protože mrazivou atmosféru za užití sousloví ´Cruel Barbarians´ dnes už asi doopravdy nelze vyvolat) či zajímavě provedený černobílý booklet na obyčejném tvrdším papíře. Nakonec toho tedy DYSANCHELY nabízí celkem dost, jen se vyrovnat s jejich autorským přetlakem. To už je ovšem nad mé síly.